Stárnutí nezastavíme. Ale můžeme ovlivnit, jak rychle budeme slábnout

Stárnutí je nevyhnutelné, ale podle lékaře Petera Attii není nevyhnutelné to, jak rychle ztratíme sílu, výdrž a schopnost dělat věci, které nám dávají radost. V rozhovoru vysvětluje, že většina lidí dělá zásadní chybu: o svém zdraví začíná přemýšlet až ve chvíli, kdy se objeví první omezení, bolesti nebo ztráta výkonnosti. Jenže v tu chvíli už člověk často jen dohání ztrátu, místo aby si budoval rezervu.

Attia proto přichází s konceptem, který nazývá „poslední dekáda života“. Nejde o přesně dané roky, ale o období, kdy si člověk začne uvědomovat, že jeho tělo už nefunguje jako dřív. Pro někoho to může být mezi 70–80 lety, pro jiného klidně dřív. Klíčové ale není, kdy tato fáze přijde, ale v jakém stavu do ní člověk vstoupí.

Podle Attii totiž většina lidí nezažívá problém v tom, že by byli „staří“, ale v tom, že jejich tělo postupně ztrácí schopnost zvládat běžné fyzické úkoly. A jakmile člověk přestane zvládat činnosti, které mu dříve přinášely radost — ať už jde o sport, cestování, hru s dětmi nebo obyčejný pohyb — začíná se z jeho života vytrácet kvalita.

Silný moment, který Attia popisuje, je uvědomění na pohřbu blízkého člověka, kdy si všiml, že poslední roky života nebyly naplněné, ale spíše omezené. Dotyčný už nemohl dělat věci, které měl rád, a postupně se stáhl ze života. Právě to ho přivedlo k myšlence, že cílem není jen prodloužit život, ale především prodloužit období, kdy jsme schopni aktivně žít.

Trénink na stáří

Z tohoto pohledu začíná dávat smysl jeho přístup: trénovat na stáří stejně, jako sportovec trénuje na výkon. Ne náhodně, ne obecně, ale velmi konkrétně podle toho, co chceme být schopni dělat.

Attia proto používá koncept „centenariánského desetiboje“ — tedy jakéhosi seznamu dovedností, které bychom chtěli zvládat i v pokročilém věku. Nejde o vrcholové výkony, ale o praktické schopnosti: vyjít schody, zvednout se ze země bez pomoci, nést nákup, udržet rovnováhu, reagovat na zakopnutí, hrát si s dětmi nebo zvládnout fyzicky náročnější zážitky, jako je turistika nebo sport.

Každá z těchto činností přitom vyžaduje konkrétní fyzické schopnosti — sílu, stabilitu, koordinaci, vytrvalost nebo výbušnost. A právě tyto schopnosti podle něj většina lidí systematicky netrénuje.

Fyziologická rezerva

Jedním z klíčových pojmů, který Attia zdůrazňuje, je „fyziologická rezerva“. Představuje rozdíl mezi tím, co člověk maximálně zvládne, a tím, co potřebuje pro běžné fungování. Čím větší tato rezerva je, tím déle si člověk udrží nezávislost.

Používá přirovnání ke kluzáku: všichni jednou začneme klesat, ale zásadní rozdíl je v tom, z jaké výšky startujeme. Pokud si v mladším věku vybudujeme vysokou úroveň síly a kondice, budeme „klesat“ pomaleji a hranice, kdy přestaneme zvládat běžné věci, přijde mnohem později.

Tři klíčové faktory

Zásadní roli v tom hrají především tři faktory: svalová hmota, svalová síla a kardiorespirační kondice (VO₂ max).

Právě VO₂ max označuje Attia za jeden z nejsilnějších prediktorů dlouhověkosti vůbec. Rozdíly mezi lidmi s nízkou a vysokou hodnotou mohou znamenat násobně vyšší riziko úmrtí v daném období. Jinými slovy, schopnost těla pracovat s kyslíkem při zátěži není jen sportovní ukazatel — je to ukazatel celkového zdraví.

Podobně důležitá je i svalová hmota, která není jen „estetická záležitost“, ale klíčový metabolický orgán. Pomáhá regulovat hladinu cukru v krvi, ovlivňuje hormonální rovnováhu a chrání tělo před mnoha chronickými onemocněními.

Pády, spánek a hormony

Velmi zajímavý je i jeho pohled na pády ve vyšším věku. Zatímco mladý člověk zakopnutí téměř nevnímá, u staršího člověka může mít fatální následky. Nejde přitom jen o samotný pád, ale o ztrátu schopnosti rychle reagovat — tedy výbušnosti a síly, která umožní „zachytit se“. Tyto schopnosti podle Attii mizí jako první, pokud je netrénujeme.

Proto zdůrazňuje, že trénink by neměl být zaměřen jen na sílu nebo vytrvalost, ale i na rovnováhu, koordinaci, reakční schopnosti a práci s vlastním tělem v prostoru.

Do celkového obrazu pak zapadá i spánek, který označuje za jeden z nejvíce podceňovaných faktorů zdraví. Nedostatek spánku podle něj zhoršuje citlivost na inzulin, ovlivňuje hormony a vede k horším rozhodnutím během dne — od stravy až po pohyb.

Důležitým tématem je i pokles testosteronu u mužů, který Attia spojuje především s vyšším množstvím tělesného tuku a horší kvalitou spánku. Opět se tak ukazuje, že jednotlivé oblasti zdraví nejsou oddělené, ale vzájemně propojené.

Na závěr Attia varuje před příliš zjednodušeným pohledem na zdraví. V dnešní době je podle něj velmi snadné podlehnout dojmu, že existuje jedna hlavní příčina problémů — konkrétní potravina, hormon nebo návyk. Realita je ale mnohem komplexnější a vyžaduje dlouhodobý, systematický přístup.

Co si z toho odnést

Nejde o posedlost dlouhověkostí. Jde o to, jak budeme žít v posledních letech života.

Rozdíl mezi aktivním a omezeným stáří se často nerozhoduje v sedmdesáti, ale o desítky let dřív. Síla, kondice, pohyb a spánek nejsou jen „zdravý životní styl“, ale investice do budoucí kvality života.

Otázka tedy není jen „jak dlouho budeme žít“, ale hlavně: jak dlouho budeme schopni opravdu žít.