Světový expert na páteř: Možná vás nebolí záda kvůli tomu, co děláte špatně. Ale kvůli tomu, co děláte každý den

Když se někoho zeptáte, jak si poranil záda, většinou dostanete velmi konkrétní odpověď.

„Zvedal jsem těžkou krabici.“

„Ohnul jsem se pro tašku.“

„Seklo mě při golfu.“

Máme rádi jednoduché příběhy. Potřebujeme okamžik, který můžeme označit za viníka. Jenže podle profesora Stuarta McGilla, jednoho z nejrespektovanějších světových odborníků na biomechaniku páteře, je takové vysvětlení ve většině případů zavádějící.

Bolest zad totiž často nevzniká během několika vteřin.

Vzniká během několika měsíců. Někdy i let.

V rozhovoru s Peterem Attiou popisuje McGill fascinující paradox moderního života. Lidé jsou přesvědčeni, že jejich tělo poškodila jedna konkrétní událost, přestože skutečný problém se budoval dlouho předtím. Okamžik, kdy bolest propukne, bývá pouze posledním článkem řetězce.

Přirovnává to k ohýbání kancelářské sponky. Jedno ohnutí nic neznamená. Ani druhé. Ani desáté. Ale pokud stejný pohyb opakujete dostatečně dlouho, materiál se začne unavovat. A jednoho dne praskne.

Právě tak podle něj funguje velká část problémů se zády.

Ne krabice. Ne golfový odpal. Ne jeden špatný pohyb.

Spíše tisíce zdánlivě nevinných pohybů, které se postupně sčítají.

Proč moderní člověk bojuje s bolestí zad více než kdykoliv předtím

McGill během své kariéry pracoval s elitními sportovci, vojáky speciálních jednotek i běžnými pacienty. A přestože jejich životy vypadají úplně jinak, opakovaně nachází stejný vzorec.

Lidské tělo je neuvěřitelně přizpůsobivé. Dokáže zvládnout obrovské zatížení, pokud je rozumně rozloženo. Problém nastává ve chvíli, kdy stejnou strukturu zatěžujeme stále stejným způsobem.

A přesně to dnešní společnost dělá.

Nikdy v historii netrávilo tolik lidí tak velkou část dne vsedě. Sedíme v kanceláři, v autě, u jídla, večer u televize a mezi tím ještě několik hodin s hlavou skloněnou k telefonu.

Přitom páteř nebyla navržena pro dlouhodobou nehybnost.

To neznamená, že samotné sezení je nepřítel. McGill ostatně upozorňuje, že některé populární slogany typu „sezení je nové kouření“ jsou přehnané. Podstatnější otázkou podle něj není, zda sedíte, ale jak dlouho zůstáváte bez změny pozice.

Lidské tělo miluje pohybovou rozmanitost. Potřebuje střídání poloh, změnu zatížení a pravidelný pohyb. Když o to přijde, začnou se některé tkáně přetěžovat a jiné naopak slábnout.

A právě zde často začíná příběh chronické bolesti.

Magnetická rezonance někdy ukáže problém, který problémem není

Jedním z nejzajímavějších momentů rozhovoru je McGillova kritika toho, jak lidé přemýšlejí o diagnostice.

Mnoho pacientů věří, že odpověď najdou na snímku magnetické rezonance. Představa je jednoduchá: někde musí být vidět poškození, které vysvětluje bolest.

Realita je však mnohem složitější.

Výzkumy dlouhodobě ukazují, že velká část lidí bez jakýchkoliv bolestí zad má na magnetické rezonanci výhřezy plotének, degenerativní změny nebo jiné abnormality. Naopak existují pacienti s výraznými bolestmi, u nichž zobrazovací metody neodhalí nic dramatického.

McGill proto tvrdí, že samotný obrázek nestačí.

Důležitější je pochopit příběh člověka. Jak sedí. Jak chodí. Jak pracuje. Jak sportuje. Jaké pohyby opakuje každý den.

Jinými slovy: není až tak důležité, jak páteř vypadá. Důležitější je, jak ji používáme.

Největší fitness omyl posledních desetiletí

Velkou část své kariéry věnoval McGill studiu pohybů, které jsou běžně doporučovány jako zdravé.

A některé jeho závěry byly natolik kontroverzní, že vyvolaly ostré debaty mezi trenéry i fyzioterapeuty.

Například klasické sedy-lehy.

Po desetiletí byly symbolem silného středu těla a dobré kondice. McGill ale upozorňuje, že opakované ohýbání páteře pod zátěží nemusí být pro mnoho lidí ideální cestou ke zdravým zádům.

To neznamená, že je každý sed-leh nebezpečný. Pointa je jinde.

Páteř podle něj nepotřebuje pouze pohyb. Potřebuje především stabilitu.

Proto se během let proslavil konceptem takzvaných „Big Three“ cviků, které nejsou zaměřené na maximální výkon ani estetiku, ale na schopnost vytvořit pevnou oporu kolem páteře. Jejich cílem není vyčerpat svaly, ale naučit tělo efektivně chránit vlastní konstrukci.

A právě zde se podle něj skrývá rozdíl mezi tréninkem pro vzhled a tréninkem pro dlouhodobou funkčnost.

Jedna rada, kterou dává téměř každému

Kdyby měl McGill vybrat jedinou aktivitu, kterou doporučuje většině lidí s bolestí zad, nebyl by to speciální rehabilitační program ani nejnovější fitness trend.

Byla by to obyčejná chůze.

Zní to téměř banálně. Jenže právě jednoduchost je součástí její síly.

Pravidelná svižná chůze pomáhá zlepšovat prokrvení tkání, podporuje regeneraci a umožňuje páteři pracovat způsobem, pro který byla evolučně navržena. Nezatěžuje ji extrémně, ale zároveň ji nenechává nečinnou.

McGill opakovaně zdůrazňuje, že lidé často hledají komplikovaná řešení problémů, které vznikly kvůli jednoduchým návykům.

A někdy jsou právě jednoduché návyky také nejlepším lékem.

Co si z rozhovoru odnést?

Možná nejzajímavější na McGillově pohledu není to, že nabízí nové cviky nebo nové metody léčby.

Nabízí nový způsob přemýšlení.

Bolest zad podle něj není náhodná událost. Je to informace. Signál, že něco v našem každodenním fungování dlouhodobě nefunguje.

Proto nehledá viníka v jednom špatném pohybu.

Hledá opakující se vzorec.

A právě to je možná nejcennější myšlenka celého rozhovoru. Většina lidí se ptá, co udělali špatně včera. McGill by se spíš zeptal, co dělají stejně každý den.

Protože odpověď často neleží v okamžiku, kdy se záda ozvala.

Ale v měsících, které tomu předcházely.