Mikroplasty jsou všude. Jenže největší problém možná není tam, kde ho většina lidí hledá

Mikroplasty se během posledních let staly jedním z nejdiskutovanějších zdravotních témat na internetu.

Prakticky každý týden se objevuje nový titulek oznamující, že byly nalezeny v mozku, krvi, placentě, spermiích nebo mateřském mléce. Sociální sítě mezitím zaplavují varování, že každý z nás údajně sní každý týden plast o velikosti platební karty.

Jenže když se do tématu ponořil lékař a výzkumník Peter Attia se svým týmem analytiků v rozsáhlém podcastu věnovaném mikroplastům, BPA, ftalátům a dalším chemickým látkám, dospěl k překvapivému závěru.

Největším problémem není nedostatek informací. Je jím jejich přebytek.

„Je to jeden z nejsložitějších a nejméně přehledných problémů, kterým jsme se kdy zabývali,“ přiznává Attia. Podle něj tým strávil týdny studiem desítek odborných prací, aby vůbec dokázal oddělit fakta od mediálního šumu.

Výsledkem není jednoduchá odpověď. Ale vzniká mnohem zajímavější otázka: máme se mikroplastů skutečně bát?

Plast není jeden problém. Je to několik různých problémů najednou

Když se řekne mikroplast, většina lidí si představí drobné kousky plastového odpadu. Jenže realita je mnohem složitější.

Vědci dnes rozlišují mikroplasty, nanoplasty, bisfenoly (například BPA), ftaláty a další chemické látky používané při výrobě plastů.

Každá z těchto skupin se chová jinak. Každá vstupuje do těla jinou cestou. A každá může představovat jiný typ rizika.

Právě proto podle Attii vzniká tolik zmatku. Ve veřejné debatě totiž často splývají dohromady věci, které spolu souvisejí jen částečně.

Mikroplasty jsou skutečně všude

Na jednom bodě se dnes odborníci shodnou téměř bez výjimky. Mikroplasty se podařilo najít prakticky všude, kde je vědci hledali.

Ve vodě, v půdě, ve vzduchu, v ovoci, v zelenině, v mase, v mořských plodech. Dokonce i v pivu, víně nebo mléce.

Jinými slovy: pokud žijete na Zemi, mikroplastům se pravděpodobně nevyhnete.

To ale automaticky neznamená, že každá expozice představuje zdravotní problém. A právě zde začíná část příběhu, která bývá v médiích často opomíjena.

Velká část plastů tělem jednoduše projde

Podle Attii je zásadní pochopit rozdíl mezi přítomností a nebezpečím. To, že se nějaká částice nachází v potravině, ještě neznamená, že se dostane do krevního oběhu nebo do orgánů.

Většina větších plastových částic projde trávicím traktem a během několika dní odejde z těla stolicí. Některé studie naznačují, že až 99 procent přijatých mikroplastů organismus vyloučí právě touto cestou.

Skutečná pozornost výzkumníků se proto soustředí na mnohem menší částice. Na takzvané nanoplasty.

Ty jsou natolik malé, že mohou překonávat biologické bariéry a dostávat se do tkání, kam se větší částice nikdy nedostanou. Právě zde začíná největší vědecká nejistota.

Kolik plastu vlastně sníme?

Možná jste slyšeli tvrzení, že každý člověk zkonzumuje každý týden plast o hmotnosti jedné platební karty. Tento údaj se stal jedním z nejcitovanějších čísel v historii tématu mikroplastů.

Jenže podle Attii dnes většina odborníků považuje toto tvrzení za výrazně nadsazené.

Původní odhad hovořil o přibližně pěti gramech plastu týdně. Novější výzkumy ale naznačují, že skutečné množství může být řádově nižší a pohybovat se spíše mezi desítkami a stovkami mikrogramů týdně.

Rozdíl mezi gramy a mikrogramy je přitom obrovský. Jde o tisícinásobky až miliontinásobky.

Podle Attii proto právě údaj o „platební kartě týdně“ představuje ukázkový příklad toho, jak se může mediálně atraktivní číslo oddělit od vědecké reality.

Největší cesta do těla možná nevede přes jídlo

Když se mluví o mikroplastech, většina lidí si představí kontaminované potraviny. Attia ale upozorňuje, že významnou cestou může být něco mnohem méně nápadného. Vzduch.

Mikroskopické plastové částice vznikají například opotřebením textilu, koberců, pneumatik, nábytku nebo běžných plastových výrobků.

Tyto částice následně dýcháme každý den. A právě inhalace představuje jednu z cest, jak se velmi malé částice mohou dostávat přímo do organismu.

BPA a ftaláty možná představují větší problém než samotný plast

Velká část podcastu se netočí kolem plastových částic samotných, ale kolem chemických látek, které se při výrobě plastů používají.

Patří mezi ně především BPA (bisfenol A), jeho náhrady BPS a BPF a skupina látek nazývaných ftaláty.

Tyto chemikálie pomáhají vytvářet tvrdé nebo naopak pružné plasty a nacházejí se také v řadě běžných výrobků. Například v kosmetice, šamponech, parfémech, pracích prostředcích nebo obalech potravin.

Právě zde se podle mnoha výzkumníků může skrývat část zdravotního rizika, protože některé z těchto látek jsou podezřelé z narušování hormonálního systému.

Věda zatím nezná odpověď, kterou bychom chtěli slyšet

Nejzajímavější část celého podcastu možná nespočívá v tom, co víme. Ale v tom, co stále nevíme.

Attia opakovaně zdůrazňuje, že současný výzkum mikroplastů je plný nejistot. Neexistují dlouhodobé studie, které by přesně ukázaly, jaké množství je nebezpečné, které částice představují největší riziko, jak dlouho v těle přetrvávají, ani jaký podíl nemocí lze skutečně přičíst jejich působení.

Jinými slovy: víme, že jsou všude. Nevíme ale s jistotou, co přesně to znamená pro lidské zdraví.

Co z toho plyne pro běžného člověka?

Možná nejrozumnější závěr celého podcastu je překvapivě střízlivý. Attia nevyzývá k panice. Současně ale odmítá téma bagatelizovat.

Podle něj je rozumné zaměřit se na opatření, která dávají smysl i bez definitivních důkazů. Například omezovat ohřívání jídla v plastových obalech, preferovat sklo nebo nerez při dlouhodobém skladování potravin, větrat domácnost a věnovat pozornost složení kosmetiky či výrobků osobní péče.

Ne proto, že by bylo prokázáno bezprostřední nebezpečí. Ale proto, že potenciální přínos může převyšovat náklady.

Největší lekce z mikroplastů

Celá debata o mikroplastech možná ve skutečnosti není jen debatou o plastu. Je debatou o tom, jak pracovat s nejistotou.

Na jedné straně stojí alarmistické titulky slibující katastrofu. Na druhé straně hlasy tvrdící, že se neděje vůbec nic.

Jenže skutečná věda se často odehrává mezi těmito dvěma extrémy. A právě tam se dnes nachází i výzkum mikroplastů.

Víme dost na to, abychom téma brali vážně. Zatím ale nevíme dost na to, abychom znali konečný verdikt.